Sjíždíme z dálnice na okresní silnici. Řízení zatím dobrý, soustředím se, děti klimbají, všechno je v pohodě. Navigace velí odbočit z okresní silnice. Začínám mít blbý pocit. Občas se mi to stává, že mám v navigaci zadánu nejkratší trasu a ona si silnice tak trochu cucá z prstu (nebo tlačítka) a vydává za silnici i polní cestu. A zrovna teď mi to dělá zase. Uzounká klikatá silnička v českém stavu, tedy děravá, se ubíhá v tuneloidním prostoru mezi loukami. Nevidím za zatáčku a netuším co se bude dít, až potkáme auto v protisměru. Výhled nemám žádný, protože se všude kolem mě tyčí třímetrové strmé stěny porostlé keři, trávou a kvetoucími narcisy (jediný milý moment situace). Koukám jak sůva z nudlí.

A pořád jedeme. Proti nám auto! Narozdíl ode mě je pán za volantem na druhé straně v klidu (nebo jsem teď já ta na druhé straně? Asi jo.) kousek zacouve a nacpe se až ke kraji kamenné stěny. Neeee. Ale jo. Vážně se prodereme kolem sebe, on se usměje a jedeme dál. No potěš. Už tak polní cesta je mění v polní pěšinu. Naštěstí nepotkáváme žádná další auta (to by musela lítat!) a navigace hlásí 5 minut do cíle. Děti hlásí hlad.

Míjím směrovku na Fingals a pokračuji do Dittishamu, Rychlý plán je nejdřív se najíst a pak zvonit u dveří. Vidím pivovarskou vývěsku a nesměle parkuju, zdá se, že v hospodě je i pošta. I obchod a babská klepárna. Objednáváme si, samozřejmě, fish and chips and peace, ne- pease:). A já vytáčím pevnou linku Fingals: "Hello, here is Jana, we are already here, in Dittisham post!" Uf.

Ryba dobrá, trochu moc smažená, mastná, ale máme hlad, všechno do nás napadá a jedeme se vítat. Jsem nervózní.